Sen několika generací o účasti pod pěti kruhy se stal loni realitou. Za čtyři roky se v USA vrátí tento kolektivní sport po 120 letech do programu olympijských her. Ženy si tam lakros zahrají vůbec poprvé. A Češky u toho nechtějí chybět. Té myšlenky se nevzdává ani Kateřina Hlavsová. Byť vnímá, že je to ještě daleko. „Je to hezká vize a lakrosu olympijská cesta pomůže, i tady v Česku. Je dobře, že se o našem sportu mluví,” uvědomuje si Hlavsová. Zároveň ví, že je jako amatérské sportovkyně čeká se spoluhráčkami cesta trnitá.
Lakros je nedílnou součástí jejího života. Hráčka Radotína a české reprezentace Kateřina Hlavsová s ním ale začala až v devatenácti letech. Letos chce ve třiceti s národním týmem uspět na mistrovství Evropy v Portugalsku a kvalifikovat se na světový šampionát. Zároveň je ale před ní i dalšími hráčkami vidina účasti na olympijských hrách v Los Angeles 2028.
Myšlenky na medaili
Absolventka buněčné molekulární biologie rostlin na Univerzitě Karlově nyní pracuje v laboratorním provozním týmu ve firmě, která vyvíjí protinádorovou léčbu. Jednoduše řečeno, hledají lék na rakovinu. Náročnou práci musí skloubit se sportem, ve kterém se chce měřit s nejlepším, věnovat se mu ale může až po zaměstnání. „Je to velmi náročné. V práci jsem osm až deset hodin denně, pak mám často tréninky. Aktuálně máme sedm tréninkových jednotek za týden, mezitím máme mít dva dny volno. Musím vše sladit. Nejde jen o to vše stihnout, ale taky se z toho nezbláznit a fungovat dál ve zdraví. Takže člověk musí přemýšlet o tom, jak odpočívá, jestli se stresuje nebo jak se stravuje,” vypočítává Hlavsová.
Už v červenci čeká Češky mistrovství Evropy v Portugalsku, kde se touží dostat mezi čtyři nejlepší. A medaile je samozřejmě i v hlavách hráček, protože před pěti lety v Izraeli jim bronz jen o kousek unikl. „Bylo by určitě super získat medaili. I program a příprava jsou na jiné úrovni než před těmi pěti lety. Náš tým se hrozně posunul i díky zkušenostem, včetně těch negativních,” říká Hlavsová. Sama má motivaci ještě o něco vyšší. Před dvěma lety, kdy Češky zaznamenaly velký úspěch v podobě sedmého místa na mistrovství světa, nemohla s týmem do USA odcestovat. Doléčovala totiž přetrženou achillovu šlachu. „Určitě mě to mrzelo. Když má člověk sádru a berle, tak chápe, že nemůže běhat, ale když ještě půl roku po tom není schopný normálně trénovat, tak to bylo hodně těžké,” vrací se ve vzpomínkách.
Zkušené středopolařce změnilo zranění z roku 2021 život. „Řekla jsem si, co je důležité, že se nemusím hnát za vším a být ve všem nejlepší. Že si můžu vybrat, co chci dělat. Teď mě zase tréninky hrozně baví, ale hlavně mě baví ta cesta a příprava,” směje se Hlavsová.
Od tancování ke zdi
Cesta k lakrosu ale nebyla pro mnohonásobnou českou mistryni běžná. Přestože vyrůstala v Radotíně, kde každé malé dítě ví, co je lakros, nebo ho rovnou hraje, dlouho tomuto sportu odolávala. Věnovala se tancování a hrála na violoncello. „Chodila jsem do turistického oddílu, kde jsem se setkala s mnoha lidmi, kteří jsou s lakrosem spojeni. Já jsem původně tancovala, pak se ale moje taneční studio přestěhovalo do centra Prahy, kam jsem jezdila i do školy. Furt jsem tedy cestovala. Všichni mí kamarádi zůstávali po škole v Radotíně a hráli lakros. Pak mě holky začaly pošťuchovat, ať začnu hrát taky. Tak jsem postupně přestala tancovat a přešla k lakrosu, který hrála i sestra. Bylo mi ale už devatenáct let,” líčí Hlavsová.
Lakrosku v ruce držela několikrát už dříve, ale bylo to jiné, když s ní pak měla na tréninku běžet a normálně hrát. „Začátky byly těžké, na druhou stranu si myslím, že mi tancování dalo dobrou pohybovou průpravu. Uměla jsem třeba dobře kopírovat pohyby, takže jsem se rychle učila. Ale technika a dovednosti s lakroskou mi trvaly déle. Musela jsem dost dohánět a chodila jsem si třeba sama házet o zeď. Měla jsem radost, když pak byly vidět pokroky,” dodává Hlavsová, která se kromě hraní věnuje i trénování mládeže a pískání.
INFOBOX: Druhy lakrosu
Lakros je kolektivním sportem, v němž spolu měří síly dva týmy. Existují různé varianty. V případě disciplíny sixes, která se bude hrát na olympijských hrách, je z každého týmu na hřišti pět hráčů v poli, kteří se libovolně střídají, a brankář. Hraje se na velikosti hřiště 70×36 metrů na 4×8 minut.
U fieldlakrosu je v poli devět hráčů a brankář. Hraje se na fotbalovém hřišti na 4×15 minut. To samé platí i pro ženy, které však mají upravená pravidla, protože hrají bez chráničů na těle. Verze mezi mantinely je nejvíce kontaktní a nazývá se boxlakros, hraje se ve stejném počtu, jako šestkový lakros (sixes). Boxlakros je u nás populární, protože je nejvíce podobný lednímu hokeji.
Hráči mají lakrosové hole (lakrosky), kterými se snaží vstřelit kaučukový míček do branky soupeře. Brankáři mají lakrosovou hůl, která má větší rozměr hlavy lakrosky. Dále mají v mužských variantách hráči helmu a chrániče. Ženy mají ve fieldu a sixes povinné pouze chrániče zubů. Nově se ženy zapojily i do varianty boxlakros, kde už jsou chrániče nutné.
V halách či tělocvičnách se hraje téměř bezkontaktní verze nazývaná interkros, která je dobrá hlavně pro děti a začínající hráče. Ještě dříve, než k nám pronikly výše uvedené verze lakrosu, který má základy v Severní Americe, se na českém území hrála jednoruční varianta, které se říká český lakros.
INFOBOX: Kde začít s lakrosem?
Největší základny lakrosových hráčů jsou v Praze v Radotíně a na Jižním Městě. Dále se hraje v hlavním městě také v Malešicích, na Smíchově či na Zbraslavi. Po republice je několik dalších lakrosových klubů, například v Plzni, Pardubicích, Brně, Ostravě nebo Kroměříži.
Více informací najdete na stránkách www.lacrosse.cz v sekci Odkazy.
Foto: Ondřej Mika